Plňme si své sny a buďme na sebe pyšní!

Pro klienty seznamovací agentury píši každý měsíc „Novinky“. Co se bude dalších pár týdnů dít, co je nového a taky pár tipů na první rande. V září jsem, vyprahlá po prázdninové odmlce, dala právě mezi tipy dvě pozvánky do divadla. Jedna z nich byla i k Radoslavu Brzobohatému. Tančírna, kde on hrál barmana, je představení, které mě dostalo hned z několika důvodů. Je dojemné, vtipné i srdečné zároveň. Jedno z těch, jehož obsah se mi honil hlavou střídavě celé prázdniny. Myšlenky na Tančírnu jsem opustila až před pár dny, když jsem Novinky odeslala ke korektuře. Jenže od středečního dopoledne už se mi opět honí hlavou. Teď však v kombinaci se zvláštní úzkostí a s otázkou, kdo bude odteď dveře Tančírny odemykat.

Na začátku jsem se cítila zaskočena. Když ani po deseti minutách od začátku představení nepadlo na jevišti jediné slovo, trochu jsem znervózněla při představě, že během následujících dvou hodin neuslyším hlesnout byť jediného z herců. „To máš z toho, že nikdy nečteš, podrobnosti o divadelních hrách, na které jdeš“, pomyslela jsem si. Vážně to nikdy nedělám, protože mě to nepříjemně svazuje a přejaté myšlenky mi komplikují dívat se na představení jen vlastníma očima. Navzdory všem mým úvahám, patří Tančírna k představením, která by člověk mohl vidět dvacetkrát, a vždycky by se bavil. Vždycky by objevil něco nového, něco, čeho si předtím nevšiml. Skvělý námět přesazený Hanou Gregorovou do českého prostředí, představuje kavárnu, kde se den co den, napříč českou historií 20. století, setkávají stejní lidé. Života každého z nich se více či méně dotýkají nepřízně osudu způsobené válkami, okupacemi i normalizací. Jejich radosti i starosti si divák prožije do slova na vlastní kůži. Je zvláštní vnímat, jak každá z generací sedící v hledišti prožívá jednotlivé etapy zcela rozdílným způsobem. A vlastně ani nemusím mluvit o generačním rozdílu. Byla jsem na Tančírně se svou nejlepší a stejně starou kamarádkou, která v podstatě oplakala první část představení, zatímco já popotahovala celou druhou půlku, u které se ona velice dobře bavila. Obě jsme se nakonec ale shodly na tom, že absence slov, která se na začátku může jevit, jako bariéra mezi námi a herci, nám naopak umožnila zažít si osudy hrdinů mnohem intenzivněji, než kdy jindy. V kombinaci se skvělými hereckými i tanečními výkony, výborně zvolenou hudbou, úžasnými kostýmy a němým barmanem Radoslavem Brzobohatým, který představení svého divadla mlčky prožívá a sleduje z povzdálí, jde o zcela nevšední zážitek. V závěru hry jde každý z herců za svým barmanem, tiskne mu ruku a s díky mu několik vteřin hledí do očí. A mě v tu chvíli napadlo, že nikdo z nich tam teď nevidí barmana, ale muže, který sice ustaraně, ale zároveň s pýchou, stojí na prknech divadla, jež spolu se svými nejbližšími vybudoval. Podrobován kritice, v době, kdy je boj o každé zaplněné místo v hledišti vyčerpávající, sebral odvahu a dokázal to. Stál tam, na jevišti obklopen svými přáteli a kolegy, v hledišti bouřlivě aplaudujícím publikem. Spokojený a dojatý zároveň. „Splnil si své sny“, říkala jsem si tehdy. A měla jsem vyběhnout na podium, stisknout mu ruku a mlčky poděkovat. V duchu to teď udělám pokaždé, když Tančírnu uvidím, i když on už ji odemykat nebude, protože mi vzpomínka na tichého barmana připomene, jak důležité je, si své sny splnit!