Moje kamarádka Jana má velká prsa

Má je od té doby, co ji znám. Když vešla v prváku na střední do dveří, všichni tehdy mutující puberťáci ztratili řeč. My holky jsme na její vnady hleděly s velkou závistí. Některé z nás spíš i s nenávistí, protože se brzy stala centrem pozornosti celé mužské části třídy. Nebylo to vždy jen příjemné, ale tak už to na středních školách chodí.

Jana se během pár let vyloupla v krásnou ženskou a bujné poprsí skvěle ladilo k její dokonalé postavě. Pak přišlo první dítě, druhé dítě, rok se s rokem sešel a velká ňadra jí začala být trochu na obtíž. „Já vím, že se to chlapům líbí, jsem na tu pozornost už zvyklá, ale nevím si s nimi rady. Nikam se nevejdou, když jdu do divadla, neustále kontroluju, jestli mi někde něco neleze. Mám toho už fakt plné zuby. Jsem rozhodnutá! Plastická chirurgie prý umí zázraky, tak udělají fik fik a já budu mít po starostech!“ hleděla Jana zasněně na mé, v podprsence se krčící, dvojky. V životě prostě vždycky chceme to, co nemůžeme mít. Alespoň na jediný den bych chtěla mít její starosti, říkala jsem si. Mít strach, že mi má prsa někde vypadnou, pozorovat ty chlapy, jak zcela konsternovaně hledí do mého výstřihu, užít si ty pohledy ženských, co jsou na tom podobně jako já. To bych vážně chtěla. A ona? Chce tu svou pýchu a krásu dát nějakým „fik, fik“ pryč? Nechápu! „Tomu neuvěříš!“ řval na mě mobil, na jehož druhém konci byla Jana. „Šla jsem tam, doktor si mě prohlížel ze všech stran jako cvičenou opičku. Chvíli jsem měla pocit, že to vůbec není lékař, jak mě okukoval. Celé to trvalo snad deset minut a pak mi řekl: „Na vašich prsou není nic abnormálního. Jsou pevná a zdravá.“ „To je skvělá zpráva, ale já jsem tu proto, že s nimi mám problém. Nevejdou se mi do podprsenky, všude mi lezou a nejsem ještě tak stará, abych to pustila z hlavy a bylo mi jedno, kde všude se na mém těle nacházejí. On poslouchal, moudře pokyvoval hlavou, pak se mi podíval přímo do očí a víš, co řekl?“ „Absolutně netuším,“ odvětila jsem s obrovským napětím. „Myslím, že bude stačit, když si koupíte správnou podprsenku.“ „Neuvěřitelný, co? Prý to bude jednoznačně méně bolestivá a daleko levnější varianta. Chápeš to? On mi má pomoct a místo toho mi řekne, že jsem blbá a neumím si kupovat spodní prádlo. Mně? Rozumíš? Mně, která se s těmahle prsama potýká už od patnácti. Já že si neumím koupit podprsenku? Takže jsem za sebou práskla dveřmi,“ pokračovala Jana rozrušeně. „Ale já to tak nenechám. Kde to jsme, aby se mnou takhle mluvil? To mi teda fakt pomohl!“ Byla vzteky bez sebe. Na jednu stranu jsem si říkala, že je to sice drzost, ale na druhou mi bylo jasné, že ten doktor už pár ženských prsou viděl a tak ví, co říká, i když možná trochu neomaleně. Nebudu to protahovat. Poté, co Jana vychladla a postupně upustila od všech možných žalob za na cti utrhání a podobně, šla jsem si pro tu správnou podprsenku s ní. Chvilku trvalo, než jsme našly obchod, kde pracuje někdo, kdo tomu rozumí, neleze vám do kabinky, nepotěžkává vaše prsa a kde je více než pět, šest velikostí. Když jsme ho ale objevily, už za pár minut bylo jasné, že plastický chirurg měl pravdu. Jana nosila 75D a po odborném přezkoušení měla velikost 70F. „Ef“ zní asi hrozně, ale její prsa v něm vypadají skvěle. V důsledku sedmdesátky jí zase nikde nic neleze a jak tam svá ňadra ráno „ukotví“, tak je tam zase večer najde. Kromě zachráněných Janiných prsou, to všechno mělo jednu velkou výhodu i pro mě. Z mých 75B se během několika minut staly 70C. Takže se cítím štíhlejší a má prsa jsou větší, než jsem si doposavad myslela. Úžasný krok k posílení sebevědomí. Až tak velký, že jsem se rozhodla o tom nemlčet a bodyfiting spodního prádla navrhla jako jeden z kurzů, které v Náhodě pro ženy připravujeme. Někdy prostě stačí jen málo k tomu, abychom se my ženy cítily lépe. Díky pane plastický chirurgu za vaši otevřenost a díky Jani za to, žes to nehodila za hlavu.