Šovinista, ujetý manažer nebo zas jen další šílená ptákovina?

Parkovací místa vyhrazená pro určitou skupinu lidí, dnes už jen málokdo přehlíží. Jen občas si v některém z nákupních center zaskřípeme zuby, když jsou téměř všechna strategická místa, jen několik málo kroků od vchodu do našich oblíbených obchodů, označena kočárkem či invalidním vozíkem. Až do včerejška jsem žila v přesvědčení, že mě na vyhrazených parkovacích místech nemůže nic překvapit. Dnes už vím, že může.

Po jednom z kurzů jsem vezla domů klientku Náhody. Bydlí kousek za Prahou, měly jsme společnou cestu a na výpadovce jsme se rozhodly dát si kafe u „Meka“. Zaparkovaly jsme, vystoupily z auta, a když jsme se blížily ke vstupu do tak trochu jiné restaurace, všimla jsem si na parkovacích místech symbolu, který mi na první pohled vůbec nepřipadal povědomý. Na vyhrazeném stání bylo bíle nastříkané auto a pod ním velkými tiskacími písmeny napsáno něco, co nás obě na několik vteřin doslova paralyzovalo. Nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Hned vedle klasického kočárku, byly jen několik málo kroků od vchodu tři o něco širší místa s označením ŽENY. Stály jsme tam venku snad celou minutu, během níž postupně prošlo několik mužů, kteří se lehce uculovali. Zda našim zkoprnělým výrazům či tomu, co viděli na silnici, nevím! Byla zima a tak jsme obě zapadly dovnitř. Hlava se mi samovolně kroutila ze strany na stranu, i když už mě do ruky pálil papírový kelímek s kávou. Sedly jsme si k oknu, abychom na místa vyhrazená pro ŽENY dobře viděly a začaly přemýšlet, kdo s tímhle potutelným nápadem asi přišel. „Je to mužský šovinismus v celé své kráse!“ rozčilovala se má spolucestující. „Jsme prostě husy, co se nejsou schopné vejít do klasických parkovacích míst, jsem zvědavá, jestli tam za celou dobu, co tu budeme, zaparkuje byť jen jediná ženská!“ Já se vzpamatovávala ze šoku rychleji a představovala si toho manažera, co se celý víkend trápí tím, že už dlouhou dobu nepřišel s žádnou inovací, která by nadchla všechny jeho nadřízené i podřízené, za kterou by sklidil obrovský aplaus a prémie zároveň. A když se mu v neděli vrátí z odpoledních nákupů uplakaná manželka, že jí někdo odřel dveře v garážích, tak mu svitne. Překvapenou ženu, která čeká, až se spustí příval výčitek, obejme, políbí na čelo, zavře se v pracovně a už z ní do půlnoci nevystrčí ani nos. V pondělí na poradě hrdě rozbalí svůj nákres auta a pod ním nápis ŽENY. Přísedící jásají, plácají ho po ramenou a v zápětí vybíhají se štětkami v ruce, aby tenhle geniální nápad zrealizovali v té největší euforii. Sama se usmívám nad tím, kam až se propadá moje fantazie. Když přivřu oči, najednou se vidím, jak vstupuji do banky, v podpaží květinami posetý, všemi barvami zářící notebook, speciálně vyrobený pro ženy. V hale si to automaticky namířím k pokladně s označením ŽENY, kde je, stejně jako před toaletami v divadle, děsná fronta. Když konečně vejdu dovnitř, na pultě před sebou vidím několik přihrádek s papírovými sáčky. Nad první z nich je nápis – ŠMINKY, vedle zas – NÁKUP, pak – KADEŘNÍK. Pod každým z nápisů je pro jistotu vždy i obrázek. Nejspíš pro případ, že bych si doma zapomněla speciální brýle pouze pro ženy. Postupně si beru jednu obálku za druhou a strkám do nich vždy určitý obnos. Vyjdu ven na ulici, kde jsou vedle sebe dva přechody, ale pouze na jednom z nich je napsáno ŽENY. Je to ten, na jehož druhém konci stojí muž a volá na mě „nejdříve vlevo, to je tam a potom vpravo, to je tam“. Když se rozhlédnu, roztleská se a začne mi oběma rukama naznačovat, že už můžu jít k němu. Celá unavená se chci svalit na lavičku v parku, jenže všechny s označením pro ŽENY jsou obsazené a na ty bez nápisu si sednout netroufám. Z mého ryze ženského snění mě vytrhne klientka. „Koukejte, koukejte, první auto“, křičí v okamžiku, kdy na místě, co si na celý večer získalo naši pozornost, zastavuje černé BMW. Obě jsme přilepené na skle a nemůžeme se dočkat, až se objeví osoba, která právě zaparkovala. Otevřou se dveře a z nich vystoupí chlap jako hora. „No tohle!“ vykřikneme obě současně. Moje spolusedící však v zápětí dodává „Tak to se musí vysvětlit!“ a ve stejném okamžiku vybíhá ze dveří. Ze široka gestikuluje, ale s každým dalším slovem její agresivita podivně slábne. Za chvíli si všimnu, že se ti dva na sebe usmívají a dnes už podruhé překvapeně kroutím hlavou.